Ahoj! Máro, půjdeme úplně na začátek. Jak si se k florbalu vůbec dostal a od kdy florbal aktivně hraješ?

Upřímně ty roky ani nepočítám. Ale pokud bych se měl zamyslet, tak to bude nějakých 6 let. Začal jsem s florbalem spolu s klukama na základce, když si několik z nich šlo florbal vyzkoušet a přemluvili mě, abych šel s nimi. Jelikož Gorily se pohybovaly a stále pohybují na 33. základní škole, kam jsem chodil a učili tam i florbaloví trenéři, tak jsem zhruba věděl, o co jde. Tak jsem to zkusil jedno odpoledne a od té doby už jsem nepřestal.

Co tě na florbale nejvíce baví?

Dřív to pro mě bylo hlavně to, že ten sport je relativně nový a originální. Ta rychlost hry, jak se nečeká několik minut na střelu, gól, pěknou akci. Prostě je to atraktivní po celou dobu zápasu. Ale s postupem času mě začíná také uchvacovat to, co se děje okolo. Lidi, fungování klubu a celkové fungování tohoto sportu jako takového. Samozřejmě pořád v sobě mám i ten zápal pro samotnou hru, bez toho by to nešlo, i když s tím občas bojuji a moc se mi nechce. Přeci jen se tím musíme hlavně bavit.

V klubu jsme tě do nedávna vídali jen v brance mládežnických kategorií. Nyní už jsi ale na očích i v jiných činnostech, kromě moderování zápasů A týmů si také trenér. U jaké kategorie se pohybuješ? Jaké jsou tvé hlavní úkoly jako trenéra malých dětí? Jak se snažíš děti motivovat a inspirovat k hraní florbalu?

Společně s Ondrou Sihelským máme nově na starosti kategorii přípravky, což jsou v podstatě ti nejmenší, co florbal hrají. Naše hlavní úkoly jsou do dětí dostat tu přirozenou radost ze hry a obecně ze sportu. Aby poznali skvělou partu lidí a spoustu nových kamarádů. Zároveň chceme, aby si zamakali, něco se naučili a mohli se díky tomu v budoucnu posunout, jak v osobním, tak i ve sportovním životě. Ale nejdůležitější je opět radost a nadšení ze hry. Výsledek je zatím vedlejší. Samozřejmě jsme za dobré výsledky rádi, ovšem nejlepší je, když za námi děti přijdou s chutí hrát a věnovat se florbalu.

Jaké máte letos s přípravkou cíle a na čem chcete během sezóny pracovat?

Chceme pracovat na základních pohybových návycích jako je rychlost, změna směru, zastavení, apod. Dále se snažíme tréninky prokládat i jinými sporty, aby děti neměli jen rutinní tréninky s florbalkou a zkusily si i další sporty a hry. Co se týče samotného florbalu, tak tam se zaměřujeme na vedení a kontrolu balonku. Postupně i dětem vštěpujeme, že na hřišti nejsou samy a mají tam další své dva kamarády, kterým pokud nahrají, tak si mohou ulehčit a ušetřit práci. Zahrnujeme do tréninků i nějaké hecovačky o odměny a tresty, ať si v sobě holky i kluci udrží zdravou soutěživost.

Jak se ti daří skloubit roli trenéra a hráče? Obzvlášť, když nově nastupuješ nejen za juniory, ale i za mužský A tým? Jaké to přináší výzvy a jak se s nimi vyrovnáváš?

Kombinace těchto rolí má svá úskalí, ale naštěstí se mi to prozatím časově daří skloubit. V týdnu je to rozdělené většinou ideálně tak, abych stihl jak trénink dětí, tak i ten svůj s juniory a A týmem. Často je to velká dřina, ale baví mě na tom, jak se díky tomu mohu stále posouvat. Víkend už bývá horší, jelikož junioři i muži hrají často hrají výjezdní utkání a někdy i ve stejný den. Rozhodnutí o tom, kam pojedu já, je na trenérech a já jejich rozhodnutí respektuji. Turnaje s přípravkou bych měl zvládat bez problémů, protože přípravka má turnaje dopoledne a já sám mám zápas většinou k večeru.

S juniory letos klub poprvé nastupuje v nejvyšší celostátní soutěži. Jak velký skok to pro tým je a jak vnímáš prozatímní průběh sezóny?

Celostátní juniorská soutěž je pro tým obrovskou výzvou a kvalita hráčů je tam veliká. Zápasy jsou delší, soupeři rychlejší, houževnatější, silnější a takticky připravení. Už to není ten florbálek na regionální úrovni, ale úplně jiná soutěž. Náš tým zatím není výsledkově vidět, ale tento tým potřebuje nabírat zkušenosti, které bude moci zužitkovat v následujících sezónách. Chceme, aby byly Gorily konkurenceschopný tým na celostatní úrovni. To se letos nejspíš nepovede, ale ani to není teď cílem. Cílem je sbírat zkušenosti pro příští sezónu a pro každou další. Ta soutěž se letos nehraje kvůli mě, hraje se kvůli celkovému posunu pro klub a pro mladší kluky. A já s nimi budu rád bojovat v každém utkání s jakýmkoli soupeřem.

Naskočil jsi už dokonce do dvou zápasů A týmu. Ty byli hodně rozdílné, zatímco první jsme doma vyhráli 12:1 nad Kutnou Horou, v tom druhém jsme ztratili velký náskok a prohráli s Říčany 10:11. Jak tyto rozdílné zápasy hodnotíš a jak tě tým mužů mezi sebe přijal?

Debut v Áčku se povedl po všech stránkách. Mně se dařilo, týmu se dařilo, diváci byli skvělí a byl to prostě úžasný zápas. Třešničkou na dortu tomu bylo mé ocenění pro nejlepšího hráče. Starší borci mě přijali v týmu úplně bez problému. Kolegové gólmani, jak Martin Lenárt, tak Vojta Šimůnek mi před i během zápasu dost pomohli a za to jim patří velký vděk. No a utkání proti Říčanům stále vstřebávám a polemizuji nad tím, co se stalo, ač to už nezměním. Ztratili jsme jasné vedení 10:5 během jedné třetiny, můj výkon tomu dotažení stavu tedy dost pomohl, to musím přiznat. Prostě jsem nepředvedl to, co se očekávalo, a to mi moc mrzí. Ten den se prostě povedly dvě třetiny a ve třetí jsme selhali. Sezóna je ovšem dlouhá a z tohoto se musíme poučit, aby se to příště neopakovalo.

Loni ses rozhodl věnovat více práci v klubu a dal ses také na dráhu rozhodčího. Jak těžké bylo se po pauze vrátit zpět do branky?

Vracet se do branky byl zvláštní pocit, ale rozhodne toho nelituji. Když jsem začal opět chodit na tréninky s brankářskou taškou, bylo to pro některé hráče překvapení. Zprvu jsem tomu byl odevzdaný a říkal jsem si, že budu vyplňovat mezery, když budou gólmani chybět, ale ukázalo se, že žádné mezery vyplňovat nemusím a mohu být stabilní součástí týmů, v což jsem ani nedoufal. Hlavně tedy toho juniorského, ten mužský je pro mě stále něco, z čeho mám respekt a takové vytížení se tam pro mě zatím nenaskýtá.

Každý víkend kromě chytání a trénování oblékáš také dres rozhodčího. Jak tě tato práce baví a chceš v ní i nadále pokračovat?

Momentálně mě i pískání hodně baví, jelikož už se dostávám ke kvalitním zápasům i solidním odměnám, což mi dodává impuls v tom pokračovat. Je teprve začátek sezóny, ale já už jsem si odpískal stejné ligy, které hraju, jak divizi, tak celostátní juniorskou ligu. Moc zajímavé je ty zápasy porovnávat z pohledu sudího a hráče. Člověk vidí, jak je ta hra rychlá a tvrdá a najednou to má korigovat v mezích pravidel, je to dřina, ale i zábava, koníček a brigáda.

Jaké jsou tvé cíle pro budoucnost, ať už jako trenér, hráč nebo rozhodčí?

Nemám žádné pevné cíle, kterých bych chtěl dosáhnout. Chci posunout sebe a lidi kolem, co nejdál to půjde, ať už jako hráč, či trenér. Hlavně si chci ten sport stále užívat, ne bičovat sebe a ostatní za každou chybu, to by mě to už dávno omrzelo. U pískání by byla fajn celostátní listina, k té nemám tak daleko, ale pořád na ni mám dost času. Zkrátka nechávám florbalové budoucnosti dveře otevřené, prozatím bez pevného cíle.

Teď trochu filozofická otázka. Jakou roli hraje florbal v tvém životě mimo hřiště? Jaký vliv na tebe měl v osobním nebo profesním životě? Ovlivnil tě hodně?

Ten sport je v podstatě veškerá moje náplň volného času. Je to takový věcný kolotoč, ale i to mě na tom baví. Někdy si myslím, že nic nového přijít nemůže, ale ono to stejně přijde. Nebýt florbalu, tak neznám nespočet skvělých osob a asi bych neměl, čím se odreagovat. Někdy mám už veškerého florbalu po krk, ale stejně na trénink přijdu zas a znova, jelikož už to prostě beru jako mojí součást. Ale stále je potřeba si to užívat a tolik se tím nestresovat, ač to poslední dobou není jednoduché.

Jaké dovednosti nebo hodnoty se snažíš předávat mladým hráčům, které trénuješ?

Chci jim pomoci v ohledech jako je práce v týmu, že nemohou všechnu vinu hodit na ostatní a jen si stěžovat. Chci, aby hráči měli pochopení jeden pro druhého a podporovali se. Dále s Ondrou Sihelským chceme, aby se děti naučily také samostatnosti a osvojily si základní návyky. Rodiče za nimi nebudou stát celý život, a tak se musí naučit dělat věci samy a myslet na to, co v danou chvíli udělat, jak se zachovat, atd. Poté chceme samozřejmě pro děti vytvořit dobrou atmosféru. Herně to je, jak už jsem zmiňoval, hlavně vedení a kontrola balonku. Už přidáváme i vnímání dalšího hráče na hřišti a pohyb bez balonku.

Vypadá to, Máro, že jsi prostě florbalový fanatik. Je nějaká činnost krom florbalu, při které vypneš hlavu a dobře zrelaxuješ?

Já osobně bych se asi nepopsal jako fanatik, ale děkuji za to. Jelikož stále studuji, tak volného času mám opravdu po skromnu. Je to každý den škola a florbal, ale momentálně asi nic jiného nepotřebuji. Nejlepší pro mě je volný den, kdy nemusím vůbec nic dělat, jenom vypnu, užiju si pohody a klidu no a pokračuji v tomhle cyklu. Poslední dobou bych tedy chtěl mít více volna než mám k dispozici, ale s tím nic neudělám, pořad lepší aspoň chvilka volna než nic.

Jsi i v tak mladém věku vnímán jako stálice Gorilí rodiny. Jak bys klub charakterizoval a jak se ti v kolektivu lidí z Goril pracuje a hraje?

Tak v klubu jsou někteří hráči ještě déle než já a není jim věnováno tolik pozornosti. Být považován za stálici Goril je hezký pocit a pokud jsem opravdu vnímán takto, jsem za to jedině rád. Klub je nejmladší v Plzni, ale za to je nejodhodlanější. Líbí se mi to propojení napříč kategoriemi od nejmladších po nejstarší. Jsme v podstatě taková jedna velká rodina, ač to může vyznít všelijak trapně a okoukaně. V klubu se pracuje vesměs dobře, kdykoli si navzájem vyjdeme vstříc, ovšem někdy řešíme věci, až když to nejvíce hoří. Ale stále je je tu více pozitiv než negativ. V týmu samotném to někdy skřípe, ale každý problém se nám zatím povedlo vyřešit a posílilo to ten tým. Teď v tom týmu cítím nejlepší atmosféru a soudržnost za poslední dobu.

Díky, Máro, za rozhovor a přejeme ti, ať se ti daří!